Historie objektu
Z historie sokolovského Hornického domu
(PhDr. Helena Kavková)
Budovu Hornického domu znají zřejmě všichni sokolovští občané. Ale totéž nelze tvrdit o jeho historii. A ta bude mít v příštím roce 85. narozeniny. Už tento fakt napovídá, že má v dějinách města svou nezastupitelnou existenci. Ovšem sepsat jeho curiculum vitae nebylo snadné. Pomineme-li skutečnost, že takřka veškerý materiál je výhradně v němčině mnohem těžší bylo jeho hledání. Kupodivu více než v okresním archivu v Jindřichovicích se podařilo objevit v archivu chebském, karlovarském a plzeňském, samozřejmě i v archivu SUAS, bylo třeba prolistovat stovky zažloutlých novin, ptát se i v muzeích, knihovnách a taky obejít desítky pamětníků. A z úryvkovitých informací se postupně začala krystalizovat podoba ucelenějšího náčrtu. Nelze říci, že na všechny otázky známe odpověď a uvedená fakta jsou úplně přesná. Za to se předem omlouvám. Snad však i tenhle nesmělý pokus o "životopis" našeho Horňáku bude mít svůj význam. Jednak poví něco málo k minulosti budovy samotné a podá i svědectví o tom, co všechno za ta svoje "kmetská léta" pamatuje……
Vznik našeho Hornického domu souvisí s rozmachem těžby uhlí, což si vyžádalo přítomnost tisíců horníků. Ovšem revírů s podobným množstvím pracovníků bylo na území republiky několik. A z podnětu odboru pro sociální péči hornickou při Ministerstvu veřejně prospěšných prací časem vyšla snaha vytvořit pro ně spolkové domy. Jejich stavby vznikaly po roce 1922.
V našem městě se o to s velkou pravděpodobností zasadil značnou měrou také Adolf Pohl. Začínal totiž ke konci 19. století jako řadový horník zdejšího revíru, ale jeho organizační schopnosti i autorita, kterou si mezi horníky dokázal získat jej přivedla až do funkce generálního sekretáře Hornických odborů a zároveň poslance Parlamentu. Ale na falknovský revír nezapomněl. Rozhodující však bylo získat finanční prostředky. Ty se koncentrovaly ze tří zdrojů. Jednak to byla dotace z tzv. uhelného fondu Ministerstva veřejných prací, další část soustředily odbory z odvodu členských příspěvků a třetím pramenem byl zisk z prodeje jednokorunových poukázek tzv. cihel, které si kupovali sami horníci. Zjistit, jak vysoké náklady si stavba vyžádala se nepodařilo. Rozhodně to ale musela být částka značná, neboť v konečné podobě vznikl objekt na svou dobu velkorysý a reprezentativní.
Stavbě ovšem předcházel projekt. A projektu výběrové řízení. Samozřejmě, že se o takovou zakázku ucházela řada architektů. Z předložených návrhů vyšel vítězně projekt ing. Rudolfa Welse, který měl v této době projekční kancelář v Karlových Varech. Je třeba upřesnit, že Rudolf Wels byl nejen tvůrcem projektu objektu, ale rovněž jsou jeho dílem i plány interiéru. Ministerstvo veřejných prací projekt schválilo 31. srpna 1923. O deset dnů později byli (z 28 uchazečů) vybráni zadavatelé stavby, což byl ing. Gustav Ditrich z Mostu a František Strnad – stavitel z Prahy VII.
Stavba byla zahájena 8.října 1923. Není bez zajímavosti, že základy byly vybudovány ručně. Tedy výhradně lopatami a krumpáči a pracovalo na nich 200 dělníků. Bylo třeba ve vybrané lokalitě odstranit 5 200 kubíků zeminy, kterou odvážela nákladní auta a koňské povozy. Nejsem odborník a myslím, že technické detaily nejsou ani pro laické čtenáře informací podstatnou. Ale uveďme alespoň parametry základní. Byla zastavěna plocha o rozloze 2 189 metrů čtverečních, obestavěný prostor činil 43 016 metrů čtverečních. Budova měla celkem 227 oken, 2 podzemní a 4 nadzemní podlaží. Originálně byl řešen i vstup do budovy, a to mohutným schodištěm s nástupem ze tří stran širokým 33 metrů. Právě takto řešené schodiště dodávalo budově majestátnost a přímo vybízelo ke vstupu dovnitř.
Zůstaňme však ještě chvíli venku, protože nelze opomenout průčelí budovy a v něm obrovský reliéf. V odborné terminologii se používá název "vlys". Sám vlastní figurální reliéf je 2,1 m vysoký a 29,15 metrů dlouhý a má příznačný název – "Jeden den ze života horníka". Je rozdělen do 8–mi částí, které jsou nazvány: "Loučení s rodinou", "Cesta do práce", "Fasování nástrojů a fárání", "Práce v dole - 1. část", "Práce v dole – 2. část", "Vyfárání a vracení nástrojů", "Cesta domů", "Znovu doma". Za jeho tvůrce byl až do 80. let považován sochař Otto Gutfreund. Teprve v roce 1985 prokázal karlovarský historik Stanislav Burachovič, že jde o dílo Wilhelma Srba - Schlossbauera, který jej vytvořil s pomocí krásenského rodáka Willyho Russe. První jmenovaný byl karlovarským rodákem, který absolvoval vídeňskou Akademii výtvarných umění, kde se zaměřil na figurální plastiku. Reliéf byl oceňován nejen pro originální kompozici a zpracování, ale i pro zvolený námět, který odpovídal poslání celé stavby.
Je vhodné připsat, že při renovaci Hornického domu počátkem 70. let se objevily tendence reliéf odstranit. S odůvodněním, že jde o dílo německého autora, navíc v roce 1946 odsunutého. A zničení zabránila argumentace "rozumnějších soudruhů", že přece motiv reliéfu "oslavuje pracujícího horníka". A nyní vstupme dovnitř:
Jak již byl řečeno, interiér je také dílem architekta Welse, ale za oněch takřka pětaosmdesát let se velice změnil. Původní podobu dokumentují jen staré fotografie a plány. Detailní odborný popis však pro tento informační účel také není nutný. Zmiňme se jen o nejzásadnějších rysech původní podoby. V období vzniku odpovídalo tehdejší vnitřní uspořádání tomu, co podle kritérií Revírní rady měly tyto spolkové Hornické domy plnit. Požadavek tedy zněl, aby zde byly:
- Sály pro spolkovou činnost
- Kanceláře
- Restaurační provozy
- Byty pro horníky
Ve vstupní hale upoutaly zejména typické lustry z mléčného skla ve tvaru hroznů a také hodiny. Ty byly umístěny nad schodištěm, které vedlo do 1. patra k největšímu sálu (Grossaal). Šlo o největší sál v nejen ve městě, ale celém regionu. V jeho vestibulu se nacházely velké bronzové busty TGM a Karla Marxe. Sám velký sál měl plochu 460 m2 a bylo tu i jeviště o výměře 90 m2. Po stranách jeviště byly umístěny dva obrazy o rozměrech 2,5x6,1 metrů. Jeden měl název "Práce" a druhý "Svátek horníka". Jejich autorem byl akademický malíř židovského původu Egon Adler, jehož otec pocházel z Pochlovic u Kynšperku. Adlerovo zpracování však bylo na svou dobu příliš moderní a o kvalitě obrazů měli pochybnosti dokonce sami horníci, i když obsahovaly hornické motivy. V sále byla kapacita 650 židlí a další prostor tvořil balkon, umístěný ve výši 528 cm nad podlahou sálu. Na velký sál navazovaly dva sály malé každý o ploše 122 m2. V úrovni 1. patra byly čtyři byty (včetně části, kde je dnes sekretariát, ředitelna a kanceláře). Další čtyři byty byly v patře druhém. I když šlo o byty prostorné o výměře 75 m2, byly bez koupelny s předpokladem, že nájemníci budou využívat vanové a parní lázně v prvním podzemním podlaží. V druhém patře byla též knihovna s čítárnou. V patře třetím (nad knihovnou a kancelářemi) bylo umístěno 8 bytů. V podkroví pak byly v každém křídle umístěny pokojíky sloužící pro příležitostné ubytování personálu.
Nacházela se tu také restaurace a kavárna. Objekt byl vytápěn centrálně, ve sklepě byl výtah na popel, celá budova byla elektrifikována a napojena na městský vodovod, veškerá WC byla splachovací. V restauračním provozu však ještě byly sporáky na uhlí. Jak už bylo naznačeno, v prvním podzemním podlaží byly vanové i parní lázně, které sloužily široké veřejnosti, protože pouze minimum bytů ve městě mělo tehdy vlastní koupelnu a další sanitární zařízení.
Základní informace z období 1. republiky
Jestliže výkopové práce byly zahájeny 8. října 1923 a stavební technika nebyla v tehdejší době zdaleka tak dokonalá, pak skutečnost, že Hornický dům (Bergarbeiterheim)
byl slavnostně otevřen 4. října 1925 si zaslouží náš obdiv i dnes. Dodnes však nevíme, zda mezi oficiálními hosty byl i tvůrce projektu s autory reliéfu a obrazů.
Je s podivem, že místní list "Die deutsche Freisoziale" se o této události vůbec nezmínil, a zprávu o dokončení stavby se podařilo najít jedině v karlovarském sociálně
demokratickém deníku "Volksblatt". Místní kronikář Anton Gangl zprávu o vzniku HD do městské kroniky (na straně 149-150) sice zapsal, avšak s dvouletým zpožděním.
Až v roce 1927. Karlovarský Volksblatt tenkrát označil tento objekt za dominantu města, a to plným právem. Jeho vzhled i vnitřní vybavení bylo na tehdejší dobu
na vysoké úrovni i v rámci celého okresu a sám čas ukázal i jeho jinou důležitou roli. Nezužoval totiž své poslání pouze pro zájmy stavovské (hornické schůze, konference,
vzdělávací cykly) naopak jeho majitel, kterým se stala Unie horníků falknovského revíru jej dával k dispozici řadě veřejných institucí a spolků. Ale ani k administrativním
záležitostem včetně jmen hlavních představitelů zmíněné Unie se nedochovala žádná dokumentace. V novinách "Glück auf" (Zdař bůh) se podařilo dohledat pouze jméno
Josefa Schussera, který patřil mezi zdejší hornické představitele 20. let a v letech 30. pak předsedou Unie horníků byl Adalbert Fischer. Dále opět jen díky tehdejším
starým novinám setkáváme se jmény Josef Egrmayer, Karl Ziner a Josef Wildner. Oficiální adresa zněla: Pohlova ulice čp. 5, a telefonní linka do Hornického domu měla
číslo 131.
Opomenout však nelze ještě jeden důležitý fakt. Hornický dům se totiž časem stal důležitým centrem i pro českou menšinu. Své akce tady pořádala například místní odbočka Národní jednoty severočeské, česká Okresní péče o mládež, i česká menšinová škola. Své možnosti pro širokou veřejnost rozšířil HD od roku 1929 ještě zřízením vlastního kina, které se nacházelo se v prostorách současného Městského divadla. Jistěže musel dbát i na svou příjmovou stránku, ale nevíme jak byl dotován. Nicméně třeba i v chebském deníku "Egerer-Zeitung" či karlovarském "Volksville" se setkáváme často v inzertní části s nabídkou služeb zdejší restaurace pro konání svateb či jiných slavností, s pozvánkami na hornické bály, koncerty a jiné společenské akce. Od počátku 30. let do osudného osmatřicátého roku vedl restauraci jistý Karel Březina.
Období 1938 - 1945
Dramatický vývoj podzimu 1938 se začleněním sudetského území k Velkoněmecké říši poznamenal celé město, Hornický dům nevyjímaje. Nové vedení falknovského landrátu
zahájilo činnost 5. října 1938 v 8.00 a došlo k řadě změn. Už pravděpodobně kolem 16. října byl Hornický dům přejmenován na "Braunhaus" (Hnědý dům) a levý trakt se stal
sídlem krajského vedení NSDAP. Byty se změnily na kanceláře. A i další prostory, nevyjímaje velký sál, pocítily "změnu". Především byly vlajkami s hákovými kříži zakryty
obrazy Egona Adlera. Byly totiž označeny za "Entartete Kunst" (závadové umění) a jeho další obrazy z vestibulu a schodiště byly odstraněny okamžitě. Adlerova tvorba
symbolizující abstraktní impresionismus byl navíc umělecký směr, který (prý) bytostně nenáviděl Adolf Hitler. Později obrazy z velkého sálu zmizely úplně. Jedna z
hypotéz sice říká, že je až po válce odvezli Američané (kam se E. Adlerovi podařilo včas emigrovat a tím unikl ortelu holocaustu), ale to je teze značně nepravděpodobná.
Velký sál byl totiž i ve válečném období používán pro kulturní akce, a tak nebylo zřejmě žádoucí, aby tady tyto obrazy (byť zakryté) nadále zůstaly. Ovšem to je dodnes
pouze domněnka.
Období 1945 - 1989
S určitostí můžeme tvrdit, že nového "majitele a nájemníky" Hornický dům dostal 7. května 1945. Šlo totiž o budovu jednak nedotčenou náletem, a nadále representativní.
Navíc tu byl i provoz restaurační, tudíž byl zabrán velením jednotek 3. americké armády, které si navíc přibralo i přilehlou ulici (dnešního Odboje), kde dle svědectví
pamětníků byly dřevěné zátarasy dnem a nocí střežené vojenskými hlídkami.
Provizorním kulturním centrem se pro české dosídlence proto stal Armádní dům. Kdy přesně byl znovu Hornický dům zpřístupněn veřejnosti, není dodnes známo. Potvrdit mohou pouze to, že Presidiální spisy ONV Falknov obsahují zápis z 18. 12. 1946, kterým byl pověřen vedením Hornického domu ing. Václav Kroužecký a stal se tímto rozhodnutím jeho prvním poválečným ředitelem.
V roce 1950 přešel objekt do majetku Hnědouhelných dolů a briketáren, národní podnik Sokolov a budova s vybavením i přilehlými pozemky byla oceněna na 50,8 milionů korun. Následující léta jej proměnila na významné kulturně-společenské centrum celého někdejšího sokolovského okresu. Opět tu však byla využívána ke svému účelu původní bytová kapacita (známe i několik konkrétních jmen jejich nájemníků), v provozu byly i lázně v prvním podzemním podlaží. Ve velkém sále mělo město divadelní scénu, dokud u nádraží nevzniklo divadlo samostatné. Pracovaly tu zájmové kroužky, hudební tělesa, taneční soubory. V roce 1965 se HD stal samostatným právním subjektem pod názvem "Hornický dům kultury a techniky" a spadal do kompetence odborového svazu zaměstnanců v hornictví a energetice pří Ústřední odborové radě.
Ovšem budova "stárla", objevovala se řada závad, což vedlo 15. září 1967 k jejímu uzavření a rozhodnutí o rekonstrukci. Generální oprava, prováděná od ledna 1968 Báňskými stavbami razantně zasáhla do původní podoby. A to velice necitlivě. Byla zničena řada původních architektonických prvků. Například byla zazděna okna nad reliéfem, ve vestibulu byly odbourány pilíře a změněny na šatnu, zmizel i původní vchod, přebudováno bylo celé foyer před velkým sálem. Zrušené byty se adaptovaly na kanceláře a zkušebny, prostor někdejších lázní byl přebudován na loutkovou scénu. Změn bylo samozřejmě mnohem více, ale korunovala je nevzhledná šedá fasáda, která byla obložena mramorem a žulou. Ke dni horníků 9. září 1970 byl opět HD s velkou slávou otevřen. Méně slavný byl výsledek modernizace, která "spolykala" 25 milionů korun.
Období po r. 1989
Trpká realita socialistické modernizace se stala aktuálním problémem v období celospolečenského zvratu, když byl objekt převeden roku 1992 pod Městský úřad a změnil se na
Městský dům kultury. A od té doby se datují tendence ke komplexní přestavbě. Kvůli mnohým barbarským zásahům komunistické architektury však už nebude možné obnovit
pravý původní vzhled našeho Hornického domu stoprocentně. Ovšem první etapou rekonstrukce se podařilo budově vrátit alespoň její originální podobu vnější, včetně
netypické barvy fasády. Svou hodnotu při tom mělo i odhalení pamětní desky tvůrci projektu ing. Rudolfu Welsovi, za přítomnosti jeho vnuka Collina Welse.
Současný záměr přebudovat také interiér se může naplnit jedině tehdy, pokud na něj radnice získá finanční prostředky. A to v úctyhodné výši cca 300 milionů. Sice se tu a tam objevují názory, že je to zbytečné. Není však zbytečné připomenout, že Sokolov ztratil nenávratně řadu památek. A skoro pětaosmdesátiletý Hornický dům patří k minimu toho, co může vrátit městu alespoň z části originalitu jeho minulosti.
